Doporučujeme: Stahovač videí z YouTube | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | TV program | Psí Park | Snadné sdílení souborů | Italo.cz

Vivere — millitare est

14. kapitola

Datum: 14. 10. 2007 13.41 | Autor: Ramone | 2188× | Kategorie: Ochránce | Komentáře: 9
Je mi naprosto jasný, že jsem vám chyběla, vy jste mi taky chyběli. A jak. Proto vám s láskou přináším další podprůměrnou kapitolu a du se dívat na nějaký anime.
Love and peace, Ramone

„Katherine Brianová, cela číslo 205“ ušklíbl se strážný v Azkabanu, když mě tam vedli. Chuděrku maličkou, svázanou v okovech, nikdo se nade mnou nesmiloval.
A co je nejhorší – spoutali mi mojí sílu, takže jsem jim všem nemohla nakopat zadky.

Azkaban je docela temný místo, kdybyste to náhodou nevěděli. Všude se ozývá (snad) lidský nářek a poletují mozkomoři. Věřte mi, nechtějte do Azkabanu.
Asi se budete ptát, jak jsem se sem k čertu dostala, co? Taková milá, krásná, chytrá ochránkyně, jako já přece nemůže jít do vězení! Jak vidíte, tak může. Grrrr….

FLASHBACK
„Jak se ukázalo, byl to onen ukradený obraz, Mona Lisa. Máte k tomu co říct?“ Brumbál na mě čuměl skrze ty jeho brejle. Už jsem vám říkala, že nesnáším chlapy s brejlema?
„Celkem ani ne, víte, to není moje, to si tam někdo zapomněl…“
„A to si myslíte, že vám to budeme věřit?“ řekl kdosi, kdo se tam právě objevil.
„Ehm.. a vy jste..“
„Mark Spenser, bystrozor, vyšetřuji tento incident.“
„Těší mě, Kate Brianová.“ potřásla jsem si s tím chlápkem rukou. To jsem ještě netušila, že za pár hodin budu mít chuť toho chlápka vážně, ale vážně zabít.
Kývl na Brumbyho a ten se společně s doposud mlčící Hermionou vzdálil.
„Takže vy tvrdíte, že ten obraz do vašich tajných komnat někdo přinesl.“ zopakoval Spenser to, co jsem před chvílí řekla.
„Ano.“
„Takže vy tvrdíte, že jste Monu Lisu neukradla…“
„Ano.“
„Takže vy tvrdíte, že jste nevinná.“
„Ano.“
„Děkuji, to je všechno.“ řekl, načež mi dal na ruce pouta a než jsem se stihla nadát, byla jsem na ministerstvu pod přísným dohledem poroty a soudce.
Soudce – starý, životem znuděný chlápek (klidně bych mu od života pomohla, kdyby chtěl..) se na mě (překvapivě) znuděně podíval. Pak prozkoumal spisy, co měl před sebou, znovu se na mě podíval, znovu do spisů a protáhl se.
„Katherine Brianová.“ řekl, čímž probudil doposud spící porotu. „Podezření z loupeže vzácného mudlovského obrazu Mony Lisy. Kdo je pro vinna.“
Několik členů poroty si zívlo a zvedlo ruku. Zbytek nezývalo.
„Katherine Brianová je odsouzena na doživotí v Azkabanu.“ Řekl, klepl kladívkem, čímž rozmázl nějakýho švába, co mu tam lezl.
Se mnou se zatočil svět a aniž jsem si to uvědomila, stála jsem před ohavným bystrozorem s červenou opuchlinou na levé tváři.
„Kdo vám to udělal?“ zeptala jsem se zvědavě. Bystrozor na mě překvapeně mrkl a stočil pohled zpět ke stolu, za kterým seděl.
„Manželka, podváděl jsem jí.“
„Ach, to musí být strašné….“
„Ani ne, víš, George je docela dobrej milenec, ale do manželství se fakt nehodí, tak jsem si našel nějakou ženskou. Ano, tady to máme.“ vytáhl ze stolu prázdný papír.
„Asi nebudeme hrát piškvorky, co?“
„Ne.“ řekl suše. Ts. Nemá žádnej smysl pro humor. Vlastně když o tom tak přemýšlím, nikdo nemá smysl pro humor. Myslím ten můj.
„Katherine Brianová, cela číslo 205.“ ušklíbl se na mě.

A tak jsem tady. V temné celé číslo 205, což mě nebaví pořád opakovat. Však určitě víte, co se o Azkabanu říká, ne?
Seděla jsem si takhle v temným koutku temné cely číslo 205 a přemýšlela o tom, jestli by bylo výhodnější vyvraždit Fénixův řád, nebo Voldyho Smrťouše.
Vtom jsem zaslechla šátravý zvuk.
„Kdo… kdo je tam?“ zeptala jsem se tmy. Ta potvora mi sice neodpověděla, ale zato mi odpověděl jiný hlas. Vlastně neodpovídal mě, ale to se nepočítá…
„Co s ní provedeme? Chce nám určitě vzít miláška!“ ze stínu vykročilo cosi malého, chlupatého, s velkýma očima a kudrnatýma vlasama.
„Možná ne, možná si chce jenom hrát.“
„Hrát? To určitě, víš, co se ti stalo, když si s tebou někdo chtěl hrát posledně.“ cosi se tý obludce zalesklo v ruce.
„Co to tam máš?“ zeptala jsem se přívětivě.
„Mého miláška!!! Chceš mi ho vzít!!“ obludka skryla i druhou dlaní to, co tam skrývala. Vypadalo to jako kolečko na klíče, ale proč by kdokoliv – i obludka – říkal kolečku na klíče „Můj miláček“?
„Neboj, nechci ti ho vzít, já jenom… jak se jmenuješ?“
„Můj miláček…“
„To je pěkný jméno, ale já ti budu říkat jinak, ano? Kdybych ti říkala Můj miláčku, mysleli by si, že jsem pedofil… a to rozhodně neznamená, že mám ráda hlínu“ odpověděla jsem na jeho nechápavý pohled „Co kdybych ti říkala Frodo?“
„Miláček“
„OK, budeš Frodo…“

Dvě hodiny neustálých otázek a odpovědí „Můj miláček“ se nechutně vlekly. Jediným vysvobozením z týhle nudy byl příchod mozkomorů.
Vysvobození se ovšem rychle změnilo v peklo, jelikož a protože – jak je jistě všem známo – mozkomoři vrací lidem jejich nejhorší vzpomínky. V mým případě vzpomínky na Pottera. Budete se tomu divit, ale nic horšího, než Potter jsem v životě nezažila…
A i když jsem velice statečná (nesmějte se prosím) vykřikla jsem hrůzou a popadla nejbližší věc na obranu. Shodou okolností to byl Můj Miláček Frodo.
A shodou okolností mu vypadlo to kolečko na klíče z ruky. A… no dobře, tohle už nebylo shodou okolností. Prostě Frodo se za svým milovaným kolečkem rozěběhl, povalil pár mozkomorů a běžel a běžel a běžel… A mě táhl sebou, protože jsem ho ještě pořád držela.
A kolečko se kutálelo…..
Míjeli jsme mozkomory, debatující o čemsi, mozkomory hrající karty, mozkomory v koupelně (nevím, jak se tam to kolečko na klíče dokutálelo, ale což), dokonce i jednoho mozkomora, co četl knížku „Jak se stát přitažlivým“. Naštěstí jsme nepotkali žádné kouzla-schopné bystrozory a tak jsme se celkem rychle dostali z hradu ven a teprve tam Frodo svého miláčka chytil.
Bezva, problém číslo 1. – Azkaban bychom měli vyřešený. Co dál?
„Hele, Frodo…“
„Můj miláček“
„Bylo mi s tebou pěkně…“
„Miláček?“
„Ale už musím jít. Moc mě to mrzí“ spustila jsem slzy. Mé herecké nadání je vážně ohromující
„Miláček!“
„Ano, mám tě moc ráda…“ rychle jsem prcka objala, přičemž mu zase vypadlo kolečko z rukou.
„MILÁČEK!!!!“ zařval a vrhl se za ním. Naposledy jsem mu zamávala a vydala se k pláži, která byla… překvapivě všude kolem. To se tak občas stává, když jste na malým ostrově.

„Tak jak odsud?“ zeptala jsem se sama sebe už po několikátý. Ne, že by se mi tady na ostrově nelíbilo, je to tu moc hezký… útulný (kecám), ale přece jen… Bradavice mám radši.
Procházela jsem se tak po pláži a nakopávala všechno, co mi přišlo pod nohu. A pak jsem si toho všimla. Bylo to rozhodně větší než kolečko na klíče, zářivější a zřejmě i hodnotnější.
Tak jsem to něco sebrala. Byla to lampa. Taková divná lampa, celá zašpiněná, tak jsem jí opatrně otřela.
Najednou to zahučelo a z lampy vylítl takový divný modrý chlápek v arabském oblečení.
„Ach… svoboda.“ byla jeho první slova.
„Tak mě těší.“
„Ty jsi ta, co mě vysvobodila z té lampy, mé jméno je Gin a na oplátku ti splním jedno přání.“
„Fajn chlaste, chci odsud.“
„Chlaste?“
„Gin je hrozně dobrý pití.“ vzpomněla jsem si na mudlovský alkohol a nestíhala jsem utírat sliny. Snad se ze mě nestala alkoholička!
„Budiž tvé přání splněno!“ Gin luskl prsty a se mnou se zatočil svět. Taky jsem se mohla přemístit, nevím, proč mě to nenapadlo. I když… možná tam byla nějaká bariéra.
Země se přestala točit a já jsem zjistila, že jsem… o pár metrů dál, než předtím. Skvělý, Gin je fakt šikovnej.
Zavrčela jsem. Nic se nestalo.
Zavrčela jsem ještě jednou. Zase nic.
„Tak a dost!“ vykřikla jsem a přemístila se. A hle! Co to nevidím, všude kolem lesy. Husté lesy. Husté zelené lesy. Vypadá to tu…… jako v Zapovězeným lese. Ale to je přece blbost, nemůžu se přemístit do Zapovězeného lesa!
Vtom jsem si všimla značky přede mnou: „Vítejte v Zapovězeném lese. Máte-li svůj život rádi, okamžitě odsud vypadněte! S láskou, myslivci.“
„A kruci.“




Podobné články:
1. kapitola - příjezd
10. kapitola - nechtějte vědět název
11. kapitola - zvěromágové
12. kapitola - Vánoce
13. kapitola - Extra dlouhá kapitola - Ples
14. kapitola - Den poté
15. kapitola - zpátky v Bradavicích
16. kapitola - smrt a život, v tomto pořadí
17. kapitola - epilog
17. kapitola - peklo a souboj
2. kapitola - první úkol
3. kapitola - druhý úkol (blbost nad blbosti, nevěděla jsem, co tam mám dát)
4. kapitola - třetí úkol
5. kapitola - náhlé zjištění ohledně prasat
5. kapitola - nenávist
6. kapitola - nečekaná návštěva
7. kapitola - Příčná ulice
8. kapitola - zpátky v Bradavicích
9. kapitola - kapitola bez konce O:-)
POZOR! Vážná kapitola! (kecám)





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: