Doporučujeme: Italo.cz | Snadné sdílení souborů | Zkus to jinak - logicky | Služby pro Váš web | Zkracovač dlouhých adres | TV program | Měření rychlosti internetu

Vivere — millitare est

9. kapitola

Datum: 26. 4. 2007 18.10 | Autor: Ramone | 2361× | Kategorie: Ochránce | Komentáře: 8
Návštěvu všemi milovaného (ehm ehm) profesora Brumbála jsem přežila ve zdraví. Abychom předešli zbytečným otázkám: ano, můžete to nazývat zázrak.
I když zas takovej zázrak to nebyl, vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla druhej den.
„Ty, hele...“ přetočila se ke mně nějaká holka ze čtvrťáku.
„Hmmm?“ zahučela jsem na ní, protože jsem v tu chvíli MUSELA číst StarCraft. Stejně jí nebudu vnímat, tak co...
„Jde o Pottera.“
„Co zase provedl?“ zeptala jsem se, stále přelouskávajíc větu „Rozčtvrcen na tisíce kousků“ (A/N: to tam fakt je, kámošce Smrti se to líbilo asi jako mě :P)
„Chce ti dát nějakej nápoj lásky nebo co.“ tato úžasná věta mě přinutila odlepit oči od knížky a podívat se na onu holku (bonzačku, mimochodem).
„Já ho zabiju.“ řekla jsem a zvedala se z křesla.

Šla jsem po chodbě, každýho se vyptávala na momentální umístění Pottera, když mě to napadlo.... já ho nezabiju, já ho pěkně odpálkuju!
Za tím účelem budu ale muset navštívit všemi milovaného (ehm ehm) profesora Snapea. No nic, jde se.

Klepu, klepu, klepu,.... asi si budu muset udělat novou manikúru.... klepu, klepu, klepu. Docela záživný, že?
„O co se tu pokoušíte?“ zeptal se mě vzduch za mnou hlasem profesora Snapea.
„Doklepat se na vás.“ řekla jsem v půlce otočky. Hele, ten hlas má i tělo!
„A co potřebujete?“ zeptal se mě chladně. Pravdou je, že od posledního předvedení duhy jsme se spolu jaksi nebavili, ale to ničemu nevadí.
„Víte, profesore, potřebovala bych jeden protijed na lektvar lásky.“
„Kterej blbec by na VÁS chtěl použít lektvar lásky?“ zeptal se mě nedůvěřivě.
„Potter.“ Zdá se, že tohle vysvětlení mu stačilo, protože potichu (jako bych k němu chtěla lízt každej den) řekl heslo a mě se otevřely dveře jeho komnat. To potěší.
V rychlosti vybral správný lektvar a s přátelstvím sobě vlastním mě vyhnal ven.


„Zdar.“ houkla jsem na lidi u oběda. To víte, já strašně ráda houkám.
„Nazdar.“ zněla vesměs odpověď. A mě nezbývalo než si sednout na jediné volné místo – to jest vedle Pottera. Ani se nedivím, že si tam nikdo nechtěl sednout.
Potter se na mě při obědě nějak divně koukal. Weasley se nějak divně koukal na Pottera. A Grangerová se koukala na oba dva vražedně. To mě ale od jídla nevyrušilo, nebojte se.
„No nic, tak já mizím.“ řekla jsem a už jsem se zvedala.
„Počkej, můžu tě doprovodit?“ zeptal se mě Potty s nadějí v hlase.
„Ne.“ odsekla jsem mu chladně. Zatvářil se nějak divně (ano, ještě divnějc, než před chvílí). A pak mi to došlo – on mi asi nějak do jídla dal ten lektvar! Ještěže jsem si vzala ten protijed.
Změnila jsem proto výraz z nepřátelského až vražedného na přívětivý.
„Teda, to víš, že jo“ Potťas se usmíval jako měsíček na hnoji a šel mě doprovodit z Velké síně.

„Dneska je krásně, nepůjdeme se projít?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Jasně, jasně.“ začal horlivě přikyvovat a mě se v té chvíli začalo dělat špatně.
„Co takhle do lesa?“
„Ale vždyť to je pro holku příliš nebezpečný.“
„Tak si vezmeme obložený toasty.“ (A/N: omlouvám se za nechutné kopírování Mumínků, ale nemohla jsem si pomoct).
Potty (očividně s vidinou, že mě bude zachraňovat před nějakým velmi nebezpečným tvorem) nakonec souhlasil. Ani jsme si ty toasty nemuseli brát....

Půl hodiny v lese s Potterem a mě už to nebaví. Je to normální?
Je
„Kate, pojď se na to podívat!“ vykřikl na mě odkudsi za mnou.
„Co zas?“ zeptala jsem se už notně znuděně. Přesto jsem se otočila a šinula si to křoviskem směrem k mému milému (už při té představě se mi zvedá žaludek).
„Hele!“ vykřikl nadšeně, když jsem se dohrabala až k němu. Ukazoval přitom na cosi malé, umouněné, stojící na dvou nohách a mající ruku v nose.
„Co to je?“ zeptal se mě.
Ruším to, že to je blbec, protože to je totální vůl.
„Dítě.“ řekla jsem mu opět znuděně. Jeho tupost přesahuje všechny meze.
„Zabijem ho.“ řekl a už vytahoval hůlku. Neříkala jsem něco o tuposti?
„To si jenom zkusíš.“ sykla jsem naštvaně. Nevím proč, asi se ve mě probudil mateřský instinkt. Jestli nějakej mám.
„Fajn, vezmeme ho do Bradavic, tam se rozhodne, co se s ním bude dít dál.“ povzdychl si a chytl ono dvounohé stvoření za ruku, která momentálně nebyla v nose.




Podobné články:
1. kapitola - příjezd
10. kapitola - nechtějte vědět název
11. kapitola - zvěromágové
12. kapitola - Vánoce
13. kapitola - Extra dlouhá kapitola - Ples
14. kapitola - Den poté
15. kapitola - zpátky v Bradavicích
16. kapitola - smrt a život, v tomto pořadí
17. kapitola - epilog
17. kapitola - peklo a souboj
2. kapitola - první úkol
3. kapitola - druhý úkol (blbost nad blbosti, nevěděla jsem, co tam mám dát)
4. kapitola - třetí úkol
5. kapitola - náhlé zjištění ohledně prasat
5. kapitola - nenávist
6. kapitola - nečekaná návštěva
7. kapitola - Příčná ulice
8. kapitola - zpátky v Bradavicích
9. kapitola - kapitola bez konce O:-)
POZOR! Vážná kapitola! (kecám)





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: