Doporučujeme: Stahovač videí z YouTube | Zkracovač dlouhých adres | Měření rychlosti internetu | Psí Park | Služby pro Váš web | Zkus to jinak - logicky | Italo.cz

Vivere — millitare est

Jubilejní 13. kapitola

Datum: 14. 8. 2007 18.16 | Autor: Ramone | 2264× | Kategorie: Ochránce | Komentáře: 11
Z klidu mého přemýšlení – ano, umím to, i když to bolí – mě vyrušil jakýsi hluk na chodbě. Což by nebylo ani tak hrozný, ale… neměla bych bejt náhodou jediná, kdo sem může? Konec konců, je to nenakreslitelná část hradu a nikdo se sem nedostane moc snadno!
Hluk se blížil ke dveřím, které se rozrazily a v nich..
„Kate!“ vykřikla menší hnědovlasá postava (čti: Hermiona).
„Hermiono!“
„Kate!“
„Rone!“
„Harry!“
„KDE???“ vyjekla jsem zděšeně a začala se kolem rozhlížet. V nejbližším okolí – asi tak jeden kilometr v průměru – jsem nezaevidovala žádnou prázdnou hlavu. Teda kromě té Ronovy, ale ta se nepočítá.
„Harry je“
„To mi došlo, kdyby nebyl, tak jsem ochránce nějakýho fešáka, milionáře, s vilou u moře….“ začala jsem se rozplývat a slintat na podlahu.
„Harry je pryč!“
„Díky bohu za to.“ řekla jsem znuděně a lehkým mávnutím ruky po sobě uklidila.
„Ale ne, ty to nechápeš! Harry šel zase za jedním z těch bystrozorů, co jsou na pozemcích a ten ho dovedl za bránu a tam se s ním někam přemístil!“
„Pedofil?“
Hermiona si povzdechla, pravděpodobně nad mojí tupostí. Co mě je do toho, že nějakej pedofilní bystrozor unesl…. počkat! Unesl?
„Unesl?“ zeptala jsem se pro jistotu největšího mozku ve škole. Ta přikývla a já už se hnala pryč ze Zmijozelky. Mířila jsem do známějších částí hradu, když vtom jsem za sebou zaslechla něco jako „Kate!“
„Co zas?“ prudce jsem zabrzdila a otočila se. Za mnou běželi Ron s Hermionou a očividně už nemohli.
„Co to bylo za věc u skříně? Posledně tam nebyla.“ otázala se Hermiona na tu rozšklebenou ženskou.. Líza nebo jak se jmenovala.
„Ále, to si tam jenom někdo zapomněl..“ dala jsem se opět do běhu, protože jestli ten pedofilní bystrozor Pottymu něco provede, budu to mít na triku já. Zase.

Velkou síní jsem proběhla jako sprinter, nevšímala jsem si zvědavých pohledů většiny přítomných a běžela jsem ven z hradu.
Za pozemky jsem došla klidným tempem. Už jste někdy zkoušeli proběhnout celej hrad a ještě pozemky? Nic extra, věřte mi.
Takže. Jsem tady a co dál? Hm… možná bych mohla zkusit zachytit stopy po přemístění… ale to je moc dlouhá doba. Myslím, že nejlepší bude použít astrální cestování.

V čem to spočívá? Prostě svou duši odpoutáte od těla. V astrálním světě můžete dělat co chcete – procházet zdmi, létat, mlátit někoho, aniž by na vás přišel, šmírovat holky ve sprše… prostě cokoliv.
Dá se tam také zachytit duchovní síla člověka, kterého hledáte. Stačí se na něj soustředit, zachytit se oné síly a ta vás pak dovede k tomu někomu dovede. Pak se můžete vrátit do svého těla, záleží, jak se vám chce.
V mým případě je největší problém ten poslední bod – totiž vrátit se do svýho těla. Jsem totiž takovej sklerotik, že jsem schopná zapomenout, kterým směrem jsem se za duchovní silou vydala a tak i zapomenout cestu zpět.

No nic, na takový triviální problémy teď není čas. Musím najít Pottyho. Zachytila jsem jeho duchovní sílu a vydala se tím směrem – tedy na sever. Nadzvukovou rychlostí jsem se řítila skotskou krajinou, až jsem skončila u nějakýho tmavýho hradu. Bydlet bych v něm v žádným případě nechtěla. Ze vzduchu to vypadalo, že v něm bude pěkná zima a já zimu nesnáším.
Prolítla jsem několika zdmi, několika smrtijedy, jedním Pottym, jedním Voldym… počkat! Zpátky! Voldy, Potty….
„I ty jeden!“ říkal zrovna taťka Pottymu „Takhle se mi plíst do rodiny!“ vypadalo to, jakoby vypil velké množství ohnivé whisky.
„O-o-omlouvám se.“ řekl kajícně Potteřík a sklonil hlavu.
„Ale -škyt- Katinka tě určitě nechce. A jestli jo, tak jí snížím kapesný.“ stejně mi nikdy žádný nedával…
„Dobře, nechám Kate na pokoji.“
„To je fajn, -škyt- můžeš se vrátit do Bradavic.“ s těmito slovy Voldy usnul na trůně. Magor.

Zjištění, že se Pottymu nic nestalo a že se vrací v pořádku do Bradavic vyvolalo u jeho přátel značně negativní ohlasy.
„Jak ho můžeš nechat jít samotného!“ řvala po mě Hermiona.
„Nepude sám, vrátí se s ním ten bystrozor. Teď mě tak napadá… tak je to pedofil nebo ne?“
„O to tu nejde! Vždyť ten bystrozor je smrtijed!“
„Nojono, to se stává i v lepších rodinách.“ mávla jsem nad tím rukou a šla hlídat pozemky, abych mohla Pottymu hned jednu vrazit.
„Ahoj, co tu děláš?“ odchytil mě někdo na chodbě.
„Ále, hodlám zabít Pottyho.“ odpověděla jsem bez ohledu na to, kdo onen člověk byl.
„Můžu ti pomoct?“
„Co bys z toho měl?“ zeptala jsem se a otočila se na toho fešnýho blonďáka. „Draco.“ dodala jsem.
„Skvělej pocit, že jsem udělal něco pro dobro lidstva.“ zazubil se na mě. Tak mu to sluší, když se směje! Člověk by se v těch jeho modrých očích klidně mohl utopit.
„Jasně že můžeš“ zazubila jsem se na něj zpátky.

Když jsme vyšli ze školy na pozemky, podezřele velké množství lidí nás pozorovalo. Ale co, mě to nevadilo… beztak jsem měla práci.
A ta práce se ke mně plouživě blížila.
„Pottere! Připrav se na smrt!“ zařvala jsem na něj, až můj sexy společník nadskočil leknutím.
V tom mi pod nohy přistála sova. Školní sova. Nemyslím bradavická školní sova, ale z mojí školy. Vypadá to, že mám průšvih.

Vážená slečno Raddleová,
tímto dopisem si vás dovolujeme upozornit („To si dovolujou dost“), že díky vašim předchozím neúspěchům, spojeným s prací Ochránce jste v podmínce. Pokud váš současný klient do týdne zemře, budete muset opakovat zkoušky. Pokud tyto zkoušky nezvládnete, budete vyloučena z Ochráncovské komunity a poslána na Sibiř (v této části jsem zalapala po dechu – od kdy školy posílají své studenty na Sibiř?). Přejeme mnoho úspěchů, při ochraně
ředitelství školy

„Prosím, zabij mě rychle.“ vydechl mi někdo smutně u ucha. Potty!
„Harry!“ překvapeně zamrkal. Asi není zvyklej, že mu říkám jménem. „Já tě mám tak ráda!“ s těmito slovy a znechuceným úšklebkem jsem ho objala.
„Slečno Brianová!“ zavolal na mě někdo z hradu. Aha, Brumbál. Ale proč je s ním Grangerová?
„Na minutku, prosím.“ řekl a tvářil se jako bůh pomsty.
„Ano pane profesore?“ Vytvořila jsem obličej typu – vidíte tu nevinnou dívku před váma? Jak TA by mohla něco provést?
„Slečna Grangerová mě upozornila na jakýsi zvláštní předmět ve vašich komnatách…“ odkdy jsou zmijozelovy komnaty moje? No nic, to se neřeší…
„Jak se ukázalo, byl to onen ukradený obraz, Mona Lisa. Máte k tomu co říct?“



Podobné články:
1. kapitola - příjezd
10. kapitola - nechtějte vědět název
11. kapitola - zvěromágové
12. kapitola - Vánoce
13. kapitola - Extra dlouhá kapitola - Ples
14. kapitola - Den poté
15. kapitola - zpátky v Bradavicích
16. kapitola - smrt a život, v tomto pořadí
17. kapitola - epilog
17. kapitola - peklo a souboj
2. kapitola - první úkol
3. kapitola - druhý úkol (blbost nad blbosti, nevěděla jsem, co tam mám dát)
4. kapitola - třetí úkol
5. kapitola - náhlé zjištění ohledně prasat
5. kapitola - nenávist
6. kapitola - nečekaná návštěva
7. kapitola - Příčná ulice
8. kapitola - zpátky v Bradavicích
9. kapitola - kapitola bez konce O:-)
POZOR! Vážná kapitola! (kecám)





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: