Doporučujeme: Zkus to jinak - logicky | Snadné sdílení souborů | Stahovač videí z YouTube | TV program | Měření rychlosti internetu | Italo.cz | Zkracovač dlouhých adres

Vivere — millitare est

Konec

Datum: 5. 7. 2007 19.53 | Autor: Ramone | 1854× | Kategorie: Ochránce | Komentáře: 2
Nezlobte se na mě, ale musím na vás být zlá :-)  Před sebou máte nyní kapitolu s názvem Konec, ale není to konec Ochránce! (tak snadno se mě zase nezbavíte :-))


Pár minut na to už se za dveřmi ošetřovny opět ozývaly kroky, tentokrát dvoje. Jako první vrazila do dveří madame Pomfreyová, těsně následována Brumbálem, který se tvářil jako bůh pomsty. Člověk by to neřekl do člověka, který by klidně mohl aspirovat na post „úsměv roku“.
Ale zpět k tématu. Anděl pomsty, jinými slovy Brumla se blížil nebezpečnou rychlostí k posteli, na které jsem si užívala dnešní noc, pravděpodobně mojí poslední.
„Ehm… zdravím?“ zeptala jsem se mile.
„To je klidně možné, můžete mi vysvětlil, co má tohle znamenat?“ zeptal se mě příkře a mával mi před nosem mým pergamenem.
„Ukažte…“ houkla jsem a pergamen mu vytrhla z ruky „Jo tóhle… to jsem si normálně psala básničku. Něco ve stylu Potty je naprosto dokonalej, však to znáte… no a pak na mě vybafla madame Pomfreyová, já se lekla a své dílo upustila. A když ho madame zvedla, moje básnička byla normálně pryč! A místo toho tam bylo tohle!“ pomalu jsem přecházela do plačtivého hlasu a přemýšlela, jestli mají herci větši plat než ochránci.
„A to vám mám jako věřit?“ zeptal se nedůvěřivě. Jasně že ne, ale to mu přece nebudu říkat.
„Já bych vám nelhala. Mimochodem, jak se má vnučka?“ snažila jsem se vyhnout se dalším otázkám, což se mi povedlo asi jako pokus zbavit se Pottyho.
„Neodbočujte od tématu.“ řekl bůh příkře a výjimečně se zatvářil trochu přívětivěji. Pravděpodobně to bylo vzpomínkou na tu malou obludku s rukou v nose.
„Doopravdy.“ hlesla jsem a hlasitě si zívla. Ač na mě byla madame Pomfreyová naštvaná, vyhnala Brumlu se slovy „Albe, teď si musí na chvíli odpočinout, přijď ráno.“ z ošetřovny, hodila po mě vražedným pohledem a odkráčela do své kanceláře.
Chvilku jsem ještě tupě zírala na dveře, které se za ní zavřely, ale pak jsem naznala, že to nemá cenu, že je asi nevyhodím do povětří jedním pohledem a usnula jsem.

Druhé nejhorší probuzení mého života. Díky bohu to nebyl Potty, kdo byl se mnou na ošetřovně, nýbrž Brumbál… takže to vyšlo tak na stejno.
„Takže už mi povíte pravdu?“ zeptal se hraně přátelsky a přitom pokukoval po madame Pomfreyové, která kolem leštila okna, z čehož mi bylo na zvracení.
„Říkala jsem vám to už v noci, opravdu nevím, kde se to tam vzalo.“ povzdychla jsem si nad svou neuvěřitelnou tupostí a rozhodla se pro používání šifer.
„Takže vám nebude vadit, když Harrymu řeknu, že jste mu psala zamilovanou básničku?“
„NE! To mu nesmíte říct,… víte, já se totiž hrozně stydím.“ řekla jsem a pozorovala madame Pomfreyovou s Brumbym. Ta stařena se až nebezpečně vykláněla z okna a leštila ho, jakoby se z něj pokoušela udělat zrcadlo. Což se jí taky částečně podařilo.
„Ach vy mladí.“ povzdychl si Brumla a čile vyskočil ze židle, na které doposud seděl. „Jestli se to bude opakovat, věřte, že trest vás nemine a budu si na vás stěžovat na vaší ústředně.“ řekl mi výhružně a přispěchal k madame Pomfreyové, aby na ní mohl zezadu vybafnout.
Školní lékařka leknutím vypadla z okna a – soudě podle nechutného pleskavého zvuku – bych řekla, že to asi nepřežila.





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: