Doporučujeme: Psí Park | Zkus to jinak - logicky | Snadné sdílení souborů | Stahovač videí z YouTube | TV program | Italo.cz | Služby pro Váš web

Vivere — millitare est

Uf..... 10.?

Datum: 29. 6. 2007 20.39 | Autor: Ramone | 2162× | Kategorie: Ochránce | Komentáře: 8
Víte, co je nejlepší na tom, že jediný, co z Pottera vidíte jsou jeho záda? A víte, co je nejlepší na tom, vidět Potterova záda, jak se vám vzdalujou z dohledu?
Odpověď je jednoduchá: úplně všechno.
Měla jsem sto chutí se otočit o 180 stupňů a zmizet někde v lese, načež si jít stěžovat na úřad pro Ochránce.
„Hej, Kate, pojď!“ zkazil mi jeho protivný hlas přemýšlení na téma: mají vůbec Ochránci nějaký úřady?
„Jo, vždyť už jdu.“ Opět jsem se otočila, čímž jsem dokončila kruh a nebýt toho malého cosi, jdu Pottymu bok po boku.
„Ty, hele…“ začala jsem konverzaci. To ticho kolem mě docela užíralo, což se zřejmě nedá říct o tom malým cosi, který se dívalo střídavě na mě a na Pottyho.
„No?“
„Proč jsi to chtěl zabít?“
„Protože ti to mohlo ublížit.“ Řekl s ruměncem ve tvářích. No já se snad picnu. Tohle nemůže myslet vážně! Tohle malý cosi má zabít MĚ? Ochránce? Nemělo by to být naopak? Tedy abych já chránila jeho?
„Neboj, dokážu se o sebe postarat.“ Řekla jsem, načež jsem si namlela ústa, což bylo způsobeno tím, že jsem zakopla o jakýsi pařez.
Tomu malému cosi se to šíleně líbilo a začalo se to dožadovat opakování.
„Ježiš, není ti nic?“ Ježíš? Potty je věřící?
„Ne, není.“ Odsekla jsem uraženě a máchla jsem rukou, což zapříčinilo to, že mi v ní nepříjemně luplo. Alespoň tvář už jsem neměla krvavou.
„Pojď, musíš na ošetřovnu.“ Řekl starostlivě.
„Nejsi můj táta.“ Odsekla jsem mu a chystala se sama zvednout. S ohlédnutím k faktu, že jsem pohledem propalovala to mrně, není divu, že jsem si namlela znova.
„Tak ale teď už fakt.“ Řekl Potty s výrazem starýho Brumbála, tedy „mám za tebe zodpovědnost a nesnesu, aby se ti cokoliv stalo.“
A ten bastard mě vzal do náručí! Grrrr… asi ho praštím.
„Pusť mě, nebo tě to bude bolet.“ Řekla jsem pohřebním hlasem, který jsem se naučila od otce.
„A co mi provedeš? Vždyť s těma rukama nemůžeš ani hejbat.“ řekl vědoucně.
„To je sice pravda, ale můžu kopat a kousat.“ Upozornila jsem ho a zákeřně jsem mu předvedla, že to opravdu umím.
Dělal jakoby se ho to netýkalo. Zmetek.
„Mama, tata, papu.“ oznámilo nám to malé cosi, jakoby nám to prozrazovalo největší tajemství lorda Voldemorta.
„Máš hlad?“ zeptal se Potty, jestli si dobře vyložil problémy toho cosi. Nadšeně to vyndalo ruku z nosu (mezi námi, bez ruky v nose jsem to dítě viděla teď poprvý) a přikývlo.
„Tak já odnesu tady mamku na ošetřovnu a pak spolu půjdeme za jedním milým pánem a ten ti dá najíst, ano?“ usmál se Potty na škvrně.
„Přestaň-mi-říkat-mamka.“ zavrčela jsem mírně agresivně a opět se mu zahryzla do ramene.
„Máš něco proti?“
„Vo, fo feda vám.“ zahuhlala jsem a s plánem kousnout ho znova jsem se od jeho ramene odlepila.
„Tak to máš blbý.“ řekl mi s ďábelským úšklebkem, který by mi záviděl i Snape. A to je co říct.

K mé smůle mě Potty donesl až na ošetřovnu, kde mě shodil na jedno z lůžkem, okamžitě přiběhla madame Pomfreyová a jala se léčit mé „trochu“ nalomené ruce, nohu a nos. Potty i to škvrně vypadli hned jak Poppy přiběhla a mě tak nezbývalo nic jiného, než čekat, až se vrátí. Jestli se teda vrátí. Upřímně jsem doufala, že se tak nestane, že ho třeba nějakej smrtijed, například mladej Malfoy napadne na chodbě.
Pomfreyka do mě násilím nalila nějaký lektvar, po kterým se mi šíleně chtělo spát. Ale co, proč bych se tomu bránila.

Když jsem se vzbudila, ucítila jsem, že moje čerstvě zhojená ruka je v čísi dlani. A moje ta dlaň nebyla! Otevřela jsem oči a – upřímně – bylo to nejhorší probuzení mého života. Seděla jsem tváří v tvář Potterovi, který se tlemil jak měsíček na hnoji.
„Takže už jsi vzhůru.“ konstatoval můj nynější stav.
„Ne, to se ti jenom zdá.“
„No nic, takže k tomu dítěti.“ dělal jakoby přeslechl mou uštěpačnou poznámku. Poslední dobou to dělal často, ale co já s tím nadělám „Je to Brumbálova vnučka, která, zdá se, utekla od svých rodičů.
„Huh?“ tolik informací je na mě příliš. Slyšela jsem dobře, že to je Brumbálová vnučka? TOHO Brumbála? Toho děduly, kterej musel vést sexuální život stejnej jako Snape?
„No nic, já zase jdu, prý tě zejtra pustí, tak se sejdeme, ano?“ Potty se zvedal z mojí postele. Jediná dobrá věc, co se dneska stala.
„A nevracej se.“ řekla jsem prázdný ošetřovně.
Člověk si to nechce přiznat, ale když je v tak obrovský místnosti sám a ve tmě, začne se bát. Počkat! Ve tmě? Co tady teda Potter dělal, když je noc? Však tohle si vypije, rušit mě i v noci.
Po hodině přemýšlení jsem vymyslela tři plány, jak se Pottyho zbavit:
1.) Předhodit ho Voldymu, což by však vedlo k mýmu propuštění a já zoufale potřebuju práci.
2.) Zavést ho do lesa, kde ho sežere buď stádo kentaurů, nebo pavouci, nebo cokoliv jiného, co má zuby. Teď nemám na mysli to škvrně, i když si nejsem jistá, jestli nějaký zuby mělo.
3.) Zabít ho sama. Problém je v tom, že by mě pak Brumby zabil, což by se mi moc nelíbilo.
Po pravdě řečeno, ani jeden z nich se mi nezdál zrovna vhodný, poněvadž bych z nich měla víc problémů, než užitku. A to naštve.
„Vy jste ještě vzhůru?“ vykřikl kdosi ode dveří, vedoucích do pracovny madame Pomfreyové. Leknutím jsem upustila brk a pergameny, na který jsem sepisovala možnosti řešení svých problémů.
„Vždyť jsou dvě hodiny ráno! A dejte sem ten pergamen!“ řekla naštvaně a nebezpečně rychle se přibližovala k mé posteli, tudíž i k mým milovaným zápiskům ohledně Pottyho smrti.
„Nepřibližujte se.“ sykla jsem tak, že jsem se začala nebezpečně podobat svému otci. Jestli to působilo na smrtijedy, tak na madame Pomfreyovou ne. Nebojácně přišla k posteli a k mojí hrůze sebrala pergamen a začetla se do něj.
„Co to má znamenat?“ zeptala se, když skončila.
„Píšu romantickou básničku pro mýho Harryho.“ řekla jsem zamilovaným tónem. Pro ty méně inteligentní: samozřejmě jsem to jenom hrála.
„Tomuhle říkáte básnička?“ zeptala se přísně a ukázala mi pergamen, jehož obsah jsem dobře znala.
„No ne! Kde se to tam vzalo?“ hrála jsem nechápavou. Docela by se mi to dařilo, kdybych nevybouchla smíchy.
„Tak o tomhle se dozví ředitel!“ oznámila mi příkře a rychlým krokem vyrazila směrem ke dveřím, vedoucím z ošetřovny.
„A to ho chcete teď budit?“ křikla jsem na ní.
„Touhle dobou nikdy nespí.“ křikla na mě zpátky.
Že by Brumby fakt nevedl celibát?







Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: